Nedalo se to zastavit. A stejně tak se nedá zastavit moje shrnutí pro všechny nosokrvácející panny a panice: V dětství jsem hodně koukala na Komisaře Rexe. Po spatření kapající červené intuitivně vzhlížím vzhůru a ohledávám strop s vidinou krve zavražděné sousedky v bytě nad námi. Běloskvoucí...

Neběhám. Když náhodou jednou vyběhnu ven, všem o svém atletickém výkonu vykládám. Co ale nevykládám je, že nedám dopustit na procházky v lese. Takovýto úplně obyčejný chození, bez úpornýho pocení a popadajícího dechu. Když se řekne procházka, vidím sluníčko, cítím vůni smůli a slyším kukání...

Končíme. Finito. O 14 dní dřív, než jsem plánovala. Kupodivu nedošla síla, ač to tak nevypadá podle mýho předchozího ublognutí. Jen se ta moje experimentální gastrocesta ubrala jiným směrem, než jsem čekala. Už zkrátka není důvod se jí zuby nehty držet... Mise byla vydržet do konce března nejíst...