Já ti to cestování tak závidim.
Taky bych hnedka jela!
Máš tak skvělou práci, když jí můžeš dělat na dálku.
Tři věty, co se objevují v každý konverzaci, kterou vedu po návratu do Prahy. A přijde mi to neuvěřitelný, že jsou mířený na mě. Protože stejně jako vy buším do klávesnice. Jen teda o kus a šest hodin dál.
Pravda, od září do prosince byla to jízda. V Čechách asi jen tak nezmokneš na pláži a nečekáš pak 4 hodiny na světlo a sucho. Ani se neopaluješ v listopadu (trapnýýý). Ani moc nejíš pad thai, než si zajdeš na thajskou masáž (klišééé). Vzpomínky, zkušenosti, noví lidi, bla bla bla...
Akorát že za původce tohodle fičáku nepovažuju cestování. Nejvíc jsem totiž řešila svůj odchod z práce na volnou nohu.
Já, býk, co potřebuje rutinu a dodržovat deadliny.
Předevčírem mi kamarádka vyprávěla o tom, jak sušila rajčata a zavařovala je. Pak ale přerušila sama sebe a pronesla něco jako „Tohle je teď můj top zážitek, tobě to teď musí připadat dost nudný.“
V jednom má pravdu – nenudím se. Pořád píšu. Pro víc lidí, pro víc projektů. A pořád čtu, jak to dělat líp.
Jinak jsem asi dost nudná digitální nomádka.
Z Bali jsem si osvícení nepřivezla. Místo toho jsem se smála americkým veganům, jak si odpírají lívance z vajíček.
A taky se strachovala, jestli si na tý jedný noze nerozbiju držku.
Přemejšlela, jak se dostaneme z místa A do místa B, abych stihla napsat, co chci.
Zkoumala, jestli můžeme bejt s drahým spolu i na cestách. Jestli zabiju já jeho nebo on mě.
A až teď si vlastně říkám, že jsem za ty tři měsíce furt řešila klasický provozní věci. Jenom krát deset a v jiných kulisách. A k tomu se to stihlo rošpikovat plážema, rýžovištěma, vodopádama, šnorchlováním s mantama, balijskou pálenkou a děláním ostudy... a tak.
Trochu si teď říkám, do jaký míry jsem nudná/zatvrzelá/trvající na svých hodnotách. Zase narážím na to svoje chybějící „tady a teď“. Přetrvávala věčně fungující mozkovna a pocit, že už musím jít pracovat, i když zrovna cucám bazalkovo-ananasový smoothie.
Takže... si dám za pár dní pokus č.2. Zkusím tentokrát najít balanc mezi „musím si vydělat na letenku“ a „koukáme na hvězdy full-time“. Jedno ale zůstává potvrzeno – všechno, ale fakt všechno vezete s sebou. Všude se řeší vztahy, prachy a zdraví.
Bez ohledu na to, kolik jsem snědla smaženejch nudlí. Kolik jsem viděla západů slunce nad mořem. Kolikrát pošlu fakturu z Asie do Čech... Ty vaše zavařený rajčata mi přijdou pořád stejně zajímavý.