Dvě třetiny roku 2016 za náma, vnímáte? Já až dneska, kdy na mě začalo ječet téma letošního roku: Buď tady a teď. Něco, s čím mám jako věčnej plánovač a těšitel velkej problém. Hlavně v osobním životě silně ovládám ne-pozornost.
Takový to, o čem mluví každej jogín, Jarda Dušek a všichni, co jsou mentálně daleko přede mnou.
Žít v přítomným okamžiku a nekalkulovat pořád, co a jak.
Soustředit se na stopro na to, co zrovna dělám.
Nedělat věci bezmyšlenkovitě.
Z nepozornosti se mi třeba letos povedlo
- ztratit firemní notebook
- nechat si ukrást v metru doklady
- rozbít umyvadlo
- zahodit zkoušku jógy
Nepozornost se projevila na zmateném cestování. A tak jsem
- jela do bytu rodičů bez klíčů (a oni tam nebyli)
- zamířila na opačnej konec Prahy, než ten den potřebuju
- se snažila při transferu vecpat na dřívější let a pak (v domnění, kolik mám času) málem promeškala to správný letadlo
Samozřejmě se mi nevyhnuly ani drobnosti typu
- zase nechat prošlej jogurt v lednici
- oslovovat klientku cizím jménem - a až doma zjistit, proč na něj nereagovala
- řešit na józe hovna v hlavě, když se mám soustředit na dech nebo ásánu
A to jsem si ještě pár let zpátky myslela, že jogínkou budu, až se naučim stoj na hlavě. A ono to není o tom, co je na hlavě, ale v hlavě. Dobré jitro...
Takže je na čase přestat se chválit, jak mi všechno jde a stíhám nadpřirozeně mnoho věcí, a říct si:
Moniko, prober se! Přestaň vymýšlet, co budeš dělat za měsíc, když jsi teďka v Praze, máš práci, volnej víkend a můžeš si třeba jen tak číst. Tady a teď, bejby.
foto: https://archives.chronicbabe.com/articles/801/