"Až vyléčím ekzém, nalakuju si nehty," řekla jsem před rokem. A teď v lednu se tak konečně stalo. Po pěti letech jsem je pokryla oblíbenou fialovou. Bylo to vítězství.
Laky na nehty, prstýnky nebo náramky, zkrátka všechno přitahující pozornost na ruce bylo pro mě pasé. Ekzém mi totiž zajišťoval pozornosti až až. Tenhle konverzační ice-breaker znám po těch letech nazpaměť - z čeho to mám, jak si to mažu, co jim na to stoprocentně zabralo...
Utrpení v zimě. Šílený svědění v noci. Utrpení v létě. Zhoršení před státnicema. A ještě šílenější po státnicích.
V lednu 2015 už bylo jasný, že nic venkovního mazacího nepomůže a je potřeba začít zevnitř. A že tam je ještě větší bordel než na kůži. Odkrývat to byl taky pěknej ekl. Stálo to hromadu slz, bohužel nejen mě.
Nakonec to šlo i bez kortikoidů. "Jen" stačilo uklidit a teď už jen bujaře indulonovat. A hlavně neusnout na vavřínech! Psychosomatika se nedá jen tak vochcat...
Ze samý radosti z nalakovanejch nehtů jsem udělala asi 10 selfíček. A za dva dny si je zas odlakovala. Mise splněna, ale pocit, že MŮŽU, byl až dojímající.
Je to jako s anorexií nebo alkoholismem - nikdy z toho nejste úplně venku. Ruce budou pořád můj kompas. Ale víte co, já jsem nakonec ráda...