Říznutí nožem, spálené mléko, chilli v oku? Nuda, to už mám dávno za sebou. Za svoje, ani ne čtyřleté působení v kuchyni se mi povedlo celkem dost kuchařských trapasů.
Největší chuť něco ukuchtit mě vždycky chytala během zkouškového. Stihla jsem udělat polévku, dva hlavní chody a dezert během hodiny. Připravovat boloňskou omáčku, rozpouštět čokoládu nad vařícími se těstovinami, pokud možno ještě s telefonem na uchu. Moje pokusy o takový multi-tasking se ale ne vždycky vyplatily.
Myslím, že málokdo se může "pochlubit" tím, že spálil červenou řepu. Dvakrát. A to tak, že spálený hrnec musel jít do koše.
Do mlékovaru obvykle nedávám vodu a divím se, proč se mi v něm připaluje puding.
Strouhanku jsem si spletla s drcenými piškoty a jala se dělat knedlíčky do zadělávaného květáku (něco jako hustá polévka). Podezřele se během 
vaření ztrojnásobily. Sladkost piškotků byla ke květáku velmi kontrastní.
Pokud se náhodou soustředím na vaření na maximum, vypeče mě plynová trouba. Mě, nikoliv to v ní! Takže pokud jste na butovické popelnici viděli viset bábovku v igelitce, pak vězte, že tímhle (uvnitř syrovým a zvenku spáleným) zázrakem jsem původně chtěla ohromit kamarády na podzimním víkendu. Nakonec jsem musela koupit náhradní v Tescu. Doufám, že ta moje spálená bezdomovcům chutnala. Nebo že měli dostatek soudnosti a sami to vyhodili.
Ale jak vidíte na fotce, ono se mi i zadaří. Neúspěšné pokusy eliminovaly hlavně dvě věci - nádherná kuchyňská minutka od Ježíška a taky přesuny s počítačem do kuchyně po dobu nezbytně nutnou. Předešla jsem tím totiž posledním větám před katastrofou "Odpovím uživatelce a hned se vrátím to zamíchat."
Nedávno jsem někde četla, že si pamatujeme více ty věci, které se nám nepovedly. Vědci to ověřili, samozřejmě. Tak vzpomínám na to, co se mi povedlo. Na moji první tvarohovou žemlovku, co je na obrázku. Na lasagne, které jsem vyrobila ze semolinové mouky. Na home-made pizzu z naší divoké trouby. Na první otočenou palačinku ve vzduchu. Někdy prostě stačí jít tomu štěstíčku víc naproti... a dělat jen jednu věc!
Ještě mám historku o tom, jak sušený rohlík šnečí boudičku nalomil, ale to je opravdu jen pro silné povahy. Třeba pro ty, které i po tomhle ublognutí ke mně přijdou na oběd. :)