Vidět svůj nepovedený body language by mě asi zabilo. Vyrostla jsem v rodině bez kamery a jsem za to ráda. Bez focení si ale žádnou dovolenou nebo větší nebo slavnostnější setkání neumím představit. Třeba srazy s holkama ze střední si dokumentujeme vždycky a většinou do druhýho dne sdílíme na Facebooku.
Článek Jak obliba v pořizování fotek ruinuje náš reálný život na Novinky.cz mi připomněl, že se ty technologie do našich životů cpou nějak víc, než se mi líbí. Ze zmiňovaného amerického výzkumu ale vyplývá, že "lidé, kteří fotografovali, nemluvili tolik obsáhle o tom, co viděli a zažili, ale zase byli schopni určitou věc, kterou si zapamatovali, popsat podrobněji a detailněji. V dlouhodobějším odstupu několika dní či měsíců už se ale jejich vzpomínky rychleji vytrácejí."
Na jednotlivé Vánoce si opravdu líp vzpomínám, protože si je spojím s konkrétníma fotkama. Někdy mám ale pocit, že se fotí prostě jen tak, do zásoby. Protože máme po ruce svůj ajped, ajfoun...
Ajdontnou... Jak často koukáte na fotky, co jste pořídili na různých akcí? Pořád? Tak to máte fakt problém s prokrastinací. Většinou ale ta hromada snímků zůstává v mobilu nebo následně v počítači úplně netknutá. Nebo je sdílíme. Ale proč vlastně? Vážně se chceme podělit o zážitek, nebo se spíš pochlubit a získat co nejvíc "lajků"?
Chci jen říct - proč fotit tisíc fotek, když jich k připomenutí výjimečnýho zážitku stačí třeba padesát?
K zamyšlení doporučuju video I forgot my phone. Možná si na něj vzpomenete, až budete tweetovat od štědrovečerního stolu a sdílet fotky dárků na Instagram. Já si vzpomenu, až nám s holkama zítra přibyde další fotka do série "vánoční besídky". :-) Tak šťastný a veselý všem!
Foto: https://www.appszoom.com/iphone-apps/photo-and-video/self-photo-pro-timer-burst-face-detection-personal-group-portrait-camera-hd-filters-and-effe_ghecb.html