Slovo Nestíhám mi dlouho lezlo na nervy. Používala jsem ho taky a štvalo mě, než jsem ho vůbec dořekla. Ještě o level výš, co se týče nesmyslnosti, je věta Nemám čas. Jak jako nemám? Co mě opravňuje říkat nemám čas? Leda tak něčí otázka "Kolik je hodin", když hodinky nenosím.
Nikdo netvrdí, že nějakou aktivitu navíc snadno nacpete mezi práci, nákup, kurz angličtiny, manželské povinnosti... (doplňte dle libosti). Kolikrát ale stačí zjistit, co dělám úplně zbytečně. Možná to chce jen nezevlit u televize nebo nekontrolovat každou půlhodinu zeď na Facebooku. Otázka priorit.
V boji s časem jsem se naučila říkat Mám toho moc. Že jsem si vlastně moc nepomohla? Překvapivě ano. Každá věta v mně totiž vyvolává jiný pocit:
- nestíhám/nemám čas - roztěkaná pobíhám sem tam, usrkávám už dávno studené kafe, zažívám (samozřejmě fake) pocit důležitosti
- mám toho moc - sedím a urovnávám si priority, v klidu, už ve fázi po nestíhám
Cítíte ten rozdíl?
Mám toho moc je zkrátka stopka, která vás zastavuje dřív, než bude pozdě. Doporučuju taky sledovat tělo, co vysílá signály. Mně na nadmírnou dávku stresu upozorňuje močák - a já pak hned vím, že musím zpomalit. Poctivá psychosomatika.
Neumím si představit zastavení bez tužky a papíru. Rozepisuju, co mě čeká, a zjišťuju, co jde vypustit. Bud dělám "koláče sledovanosti", tedy graf, kolik času mi jaká aktivita zabírá, nebo jen seznam jednotlivých týdnů/měsíců, jaké projekty mě čekají. Podle blogu Raw food totiž člověk zvládne maximálně 7 projektů najednou. A jak se ve článku píše, i čtyři projekty jsou až až. Tak na to mysleme. :)
Tip na závěr:
K získání potřebného odstupu od své nenahraditelnosti doporučuji starý dobrý song Chvátám. :)