Běhají všichni...kromě mě. Já bruslím. Dřív jsem brázdila trasu Modřany-Zbraslav, ale po přestěhování z Prahy 4 jsem definitivně konvertovala k Ladronce. Široká stezka, kousek do mírného kopečka, dva sjezdy. Povrch jen na pár místech zvrásněný silnými kořeny. V osm ráno nebo pozdějc večer potkáte maximálně pár manažerů, co se snaží vypudit stres z těla.
Bruslení na Ladronce je moje meditace. Nejvíc mě snad baví, jak se během jízdy mění krajina kolem mě. Jak tepovka roste, začínám se cítit dost "high". Ani sluchátka nenosím, ruší mě. V Alchymistovi jsem se dočetla, že cesta je cíl - a to je přesně to, co tady tak zřetelně cítím.
Moje egoistické brouzdání ale zpestřují další lidi a mezi nimi pokaždé zahlédnu někoho zajímavého. Zatímco v centru města mi můžou všichni vlézt na záda, na Ladronce se schází lidi, se kterými přece musím mít něco společného! Každý je ale úplně jiný. A na tomhle místě mě to prostě fascinuje...Pár ve středních letech, který se k sobě zamilovaně tiskne. Maminka běžící s kočárkem celou hodinu, ačkoliv se jí každou chvíli musí podlomit nohy. Starý pán posilující na venkovních strojích, co pak nasedne na invalidní vozík.
Nachytala jsem sama sebe, jak tyhle zajímavé lidi v duchu povzbuzuju. Těch pár sekund, co se míjíme, a někdy i zpětně cestou domů. Protože se bojím, že v reálu to pro ně málokdo dělá. Vlastně ani já. Ehm, mohla zkusit podpořit...co by asi říkali na protijedoucí brejlatou holku, která s čelenkou proti větru vypadá jak uklízečka a křičí na ně: "Jooo, máš na to!!!" Tomu vyloženě říkám výstup z komfortní zóny. :)
Nevím, jací ti lidé ve skutečnosti jsou...Vycházejí se svými rodiči? Baví je jejich práce? Jsou milující a milovaní? Tajně si přeju, aby jejich chvíle v parku, kdy se smějou, pijou s kámošem kofolu nebo jen tak leží na dece s dítětem a partnerem, nebyly výjimečné.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.