Módní peklo lobbuje za eleganci v ulicích, venku vedro, nohy oholené... všechno zkrátka nahrávalo tomu vzít si něco lehčího na sebe. Moje obligátní džíny protentokrát zůstaly ve skříni a já konečně vytáhla svou oblíbenou (téměř nenošenou) sukni. Je krátká, střižená do pasu, s motivem chilli papriček. Příjemná. Letní. Rozevlátá. Až na stanici Vltavská se ukázalo, že rozevlátá je asi až moc...
Při nástupu na eskalátor se větřík nejdřív osměloval. Jemně se dostal pod látku a řáďácky nadhazoval její cípy. Jako by zkoušel, co mu dovolím.
Zjevně jsem dovolila hodně, protože se sukně neúprosně zvedala zezadu. Žádné přidržení nepomáhalo... jen se odchlípila jinudy a ještě o trochu víc.
Pán stojící za mnou se rozhodl zmírnit můj stud a předběhnout mě. Ve skutečnosti se chtěl podívat, jak ta holka s fialovejma kalhotkama vypadá zepředu.
Moje vystoupení ale mělo větší dosah. S blížícím se nástupištěm a nic netušícími diváky se vítr zvednul tak, že odhalené půlky byla jen ta zadní část problému. V tu chvíli jsem věděla, že se nedá dělat nic. Jen odevzdaně sjíždět po eskalátoru dolů, se sukní kompletně otočenou vzhůru. A smát se.
Lituju, že jsem byla v té situaci. Mnohem raději bych otráveně stála na nástupišti, kde by mě z letargie probrala rozesmátá holka a její eso peso.
Konec eskalátorů, vzhůru na zem. Po třech krocích se sukně poslušně snesla dolů, jak kdyby se nechumelilo. Zbylo jen pár očních pohledů a cukavých koutků. Přítomní pánové mi ještě dopřáli trochu pozornosti a několikrát se na mě s úsměvem otočili. Asi s vidinou pokračování...
Kamarádka tvrdí, že jsem jim zvedla náladu. Já doufám, že jsem jim nezvedla i něco jinýho.
Jedno je jistý... Bájný Marilyn Monroe efekt se sukní vypadá fakt skvěle na fotkách. Na eskalátorech to v sobě nemá takovou poezii.
Pražské metro není hodno mé chillipapričkové sukně. Příště to radši vezmu tramvají.
Foto: https://funmozar.com/marilyn-monroe-dress-blowing-up-story/