Holky mají takový zvláštní zvyk - na všechny společenský akce se intenzivně těší, prožívají je a pak na ně vzpomínají. Veřejně na Facebooku. S hromadou fotek a označením co nejvíc lidí. Tahle sebe-celebritizace zachvátila svět orientálních tanečnic: všechny všem moc děkují. Protože to ostatní dělají taky tak. A přece je blbý neoplatit to, jo?
Bylo to skvělý a už teď mi strašně chybíte!
Jsem tak vděčná, že Tě mám ve svým životě!
Moc děkuju XXX za uspořádání tak báječný akci a taky YYY, ZZZ, BŽBŽBŽ...
Nemusíte být ani tanečnice, abyste toho byli součástí. Z přání k narozeninám, poděkování za večeři nebo společnýho mojita se stala demostrace toho, jak si všichni akci užili a jak super život vedeme. Divný, že nenarážím na klučičí statusy typu "Hej kámo fakt super pivko jsme dali. peace"
Nebudu si hrát na svatou: Facebook na tohle taky využívám a pochlubím se fotkama s mýma kamarádkama. A hlavně mám blog, kde vám ty svoje kecy cpu. :P Mám moc ráda všechny osobní statusy... ale je mi líto, když vám člověk neřekne do očí, že se s váma měl dobře, ale má potřebu si to dát na zeď. Divný, když jste spolu prohodili asi dvě věty. Holt dobře zapadáte do budování něčí image...
Všeobjímající a idealistický statusy prostě frčí a sama si někdy nemůžu pomoct. Měla jsem třeba šílený nutkání dát na Facebook 
fotku nedělního oběda, kde ladilo všechno včetně kytek s hranolkama! Nebo fotku z pětiletýho výročí s přítelem. Zajímavý ale, že mě nikdy nenapadlo si tam dát:
- fotku svýho velkýho pupí(n)ku
- spálený jídlo, kvůli kterýmu jsem musela vyhodit hrnec
- obrázek starýho bytu, kam se mám stěhovat
- status "tak dneska to v tom baru stálo fakt za hovno"
- komentář k fotce úžasnýho páru "kdybyste věděli, co řešej za problémy..."
Tyhle věci samozřejmě zatloukáme, pozitivní emoce nikoliv. Neříkám, že je to špatně, jen na to poukazuju. Vážně ale musí všichni vidět to, co chcete vzkázat někomu druhýmu? Chcete, aby se o vašich emocích veřejně vědělo, nebo vám "stačí" je vyslovit?
Na druhou stranu napsat něco niterního veřejně může být dost očistný pro lidi procházející těžkou situací. Nemluvím teď o pubertálních "koncích světa" v podobě neopětovaného úsměvu spolužáka, ale o smrti, nemocích, odloučení... Napsaný emoce nezní totiž tak pateticky. I kdyby to bylo třeba jen "mám vás ráda, mami, tati."
Takže až vás budu někde na FB označovat, dejte mi pořádnou čočku. ;)
Kam dál na Trnu z paty?
blog Odložte mobily. Méně fotek, více zážitků
recenze Láska jako životní styl aneb Matkou Terezou u vás doma