Do háje, my sedíme nad křídlem! Nejnebezpečnější místo v letadle! Zachvátila mě panika. Při odletu praktikuju plný jógový dech a každý pokles prodýchávám jak při třetí době porodní. Cesta trvající 9 hodin a 36 minut ale nakonec proběhla hladce. Filmy, Solitaire, Forbes. Moje tělo nějak během letu přeladilo a získalo dojem, že v noci jsem jaktžtakž odpočívala a den teda nějak přečkám. Ondru trochu potrápila klimatizace, navíc taky skoro nespal.
Dvanáctihodinové mezipřistání jsme využili pro výlet do Soulu. Za šest euro za osobu jsme jeli vlakem 43 minut z Incheonu na konečnou Seoul Station, tam pak přestoupili na dráhu č.1 a jeli dvě zastávky na Jonggak. Cesta stála 3100 wonů za oba. Super je, že bez mapy se v pohodě obejdete - všude jsou směrovky, nápisy v angličtině. Když aspoň trochu tušíte, kde vystoupit, nemáte šanci se ztratit.
Hned po výlezu z metra nás ozářilo sluníčko... a zamrazily stupně pod nulou. Můj plán byl vidět korejský buddhistický chrám Jogyesa (foto vpravo), ale nakonec se nám podařilo víc než to. V deset dopoledne (v neděli), kdy jsme k němu dorazili, se z chrámu začal linout sborový zpěv. Takže jsme se vetřeli dovnitř. Na bohoslužbu! :) Stačilo jen zout boty, uklonit se, najít si podložku na sezení a čučet. Ehm, hlavně nenápadně, my, jediní Evropani. Ondra ve svítivě modré bundě se snažil marně splynout s okolím. :) Vydržela bych tam sedět dlouho, byl to úžasnej zážitek. Ale pravda, úplně jsme nezapadli, a tak jsme po čtvrt hodině, kdy se modlení střídalo ve stoje a v kleče, prchli. A doufali: snad si pro nás večer za trest nepřijde Buddha...
Kousíček od Jogyesy nás pak čekal druhý cíl naší velevýpravy do Soulu - palác Changdeokgung. U hlavní brány nic neplatíte, ale do paláce je pak vstup tuším 3500 wonů za dospělého. Brožurka pak za 500 wonů. Průvodce v angličtině je tady třikrát denně zdarma (byl zrovna v 11, kdy jsme tam byli my, ale nevyužili jsme). Jedno je jasný - nic staršího než tenhle palác už po naší cestě nepotkáme. V "areálu" mě nejvíc uchvátila nejvyšší stavba - National Folk Museum of Korea (foto níže).
Značně promrzlí jsme se pakokolo poledne vydali pátrat po jídle. Možná blbá strana města, možná neumíme hledat, ale všechny nadějné restaurace byly zavřené. Zjevně u
ž pár let... Nedalo se nic dělat, obědvali jsme v Subway! Globalizaci zdar! Při cestě zpět jsem pak v místní trafice zahlídla sushi za 2 500 wonů - kvalita asi nic extra, ale při další příležitosti tomu dám přednost před sendvičem. :)
Ve dvě jsme už byli zpět na letišti a čekali na odlet v sedm. Po x hodinách nevyspání jsme pátrali po volných sedačkách, kde nekvílí jihokorejské songy, nekřičí jihokorejské děti nebo okolo vás neskáče 10členná korejská rodina. Střídavě jsme se pokoušeli usnout. Monika marně, Ondra aspoň na hodinku. Prášek na spaní jsme samozřejmě měli. V kufru.
Cesta Korean Air v OBŘÍM letadle se šíleně táhla, letušky navíc pořád hrozně pištěly, takže zabrat na dýl než 20 minut nešlo. I co do kvality posádky a vybavení letadla jsme vzpomínali na ČSA. Ondra seděl vedle 70leté Češky, která jezdí do Austrálie každý rok na tři měsíce. Já seděla o dvě řady před ním, opět nad křídlem. Šlo vážně o nebezpečnou pozici - vedle korejské maminky a jejího intolerantního chlapečka se spešl stravou a spešl péčí letušek se pořád něco dělo. A jako bonus: klučík hodil u korejského menu solidní šavli. Dobrou chuť...
V sedm ráno jsme konečně v Sydney! Hodinu jsme se prodírali všemi možnými kontrolami, mně mimo jiné těsně před výlezem zachvátila panika, když jsem nemohla najít pas (byl pořád v batohu). Nakonec jsem šla proclít asi kilo češkých paštik, co jsem vezla na přání Věrce a Jirkovi, našim sydneyským hostitelům. Vše OK... a výlet mohl začít naplno. :)