Ty výhledy na Tasmánii se asi neomrzí. Cestou na severozápad jsme se stavili v muzeu lososů a pstruhů, které nám připomnělo nedávný film. Lososi se do Tasmánie totiž dostávali podobně dobrodružným způsobem. Naší cílovou stanicí ale byl Mount Field, což není v Tasmánii prodejce zahradní techniky, ale národní park.
Stihnout všec
hno se opět nedalo, takže jsme si udělali dvouhodinový okruh ve spodní části parku přes vodopády Russell Falls, Horseshoe Falls a Lady Byron Falls. Hned na začátku jsme zahlídli volně žijícího klokánka. Všude jsme pak procházeli kolem obřích kapradin a sedmdesátimetrovejch stromů. Nikde ani noha, jen sem tam něco šustlo. Skoro jako procházka Zapovězeným lesem, ještě Hagrida s Tesákem to chtělo. Jen jednou se šustlo něco víc než obvykle - konečně jsem viděla hada, asi nějakou černou pakobru. Naštěstí pádila rychle pryč ona, ne my. :)
Po procházce jsme popojeli do vyšší části parku, kam jsme jeli v serpentinách asi tři čtvrtě hodiny. Podívali jsme se na Lake Dobson, chvilku kolem něj pobyli a vrátili jsme se zpátky domů. Možná spíš by bylo lepší kouknout na Russell Falls a pak rovnou jet do horní části, kde jsou jezera (a ptakopysk!).
Sobotní rána patří v Hobartu trhu Sal
amanca, kam jsme zamířili společně s Lewisem. Přezdívá se jí tasmánské Champs Élysées. :) Lidí mraky, všude muzikanti. Prodávaný oblečení vypadalo jako mix patchworku a batiky, to vše ve stylu rejoice! Posnídali jsme obří ledový kafe, pořídili pár suvenýrů. Já si koupila zvláštní klobásu z lososa, Ondra poobědval triko se Star Wars.
Už jen sami dva jsme jeli na Tahune Air Walk, procházku v korunách stromů. Trochu jsme zabloudili na Kingston Beach, ale neměli jsme plavky, tak jsme to zas otočili správným směrem. Tabule na dálnici nám v půli cesty oznámila, že Tahune je zavřená. Tak jsme vygooglili telefonní číslo a brnkli jsme tam. Naštěstí bylo otevřeno od jedný (akorát tam končily nějaký automobilový závody) a my dorazili po čtvrt na dvě. Prošli jsme se v obří vejšce. Všude byla spousta lidí, na rozdíl od Mount Fieldu den předtím. Dali jsme si kromě Air Walk ještě hodinový „pochod“ vedoucí přes dva visutý mosty, který se pěkně kinklaly.
Na zpáteční cestě jsme 
se stavili, respektive se 16 km prodírali na vrchol Mount Wellington, ze kterýho je nááádhernej výhled na Hobart. Asi jsme se nabažili všema těma zážitkama, protože jsme ani neměli hlad. Udělali jsme si bramborovou kaši a šli do hajan. Ráno byl totiž budíček v sedm, abysme stihli vrátit auto. Lewis nás pak hodil na letiště. Let zpět do Sydney byl jeden z nejhladších, jaký jsme kdy zažili.
Předchozí články:
Australský zápisník IV.: Tasmánie - první část
Australský zápisník III.: Melbourne
Australský zápisník II.: Sydney
Australský zápisník I.: Cesta a den v Soulu