Protože tenhle blog čtou prej i moji rodiče a prarodiče, raději tu nebudu příliš popisovat naši cestu z Melbourne do Hobartu. :) Stručně řečeno: přistáli jsme nakonec na severu ostrova v městě Launceston (lidi z Hobartu tohle město nemaj rádi, celkem chápem) a jeli do hlavního města Tasmánie busem. O první večer ve městě jsme proto úplně přišli.
Naše ubytování v Hobartu bylo... úplně jiný než v Melbourne. V horším slova smyslu. Když náš hostitel Lewis otevřel dveře do předsíně, málem mě klepla pepka. Neskutečnej bordel! Naštěstí koupelna a kuchyň vypadaly ještě jakž takž k světu, když nepočítám zástupy mravenců. Pokoj jsme měli opět sami pro sebe, ale v polosklepě, s oknama do kuchyně. Místní faunu a flóru jsem si zapomněla vyfotit, abysme měli srovnání. :)
Lewis si s náma na rozdíl od hostitele v Melbourne moc nepovídal, až ke konci se trochu otrkal. Zato jsme si "užili" každý ráno hudbu na plný koule. Dny nám tak začínaly energicky za zvuků drum'n'bass nebo dubstepu. O dost srandovnější byl jeho kamarád Ash, kterej nám aspoň – v dosti podroušeném stavu – doporučil místa k navštívení a jasně nám vyvrátil náš záměr procestovat Tasmánii za pět dní. Po pár výletech jsme pochopili, že na to by bylo potřeba tak dva týdny.
Do Hobartu jsme se teda dostali v úterý v noci a rozhodli jsme se tam strávit celou středu. Po příjezdu z hlučnýho Melbourne je dojem z tohodle města podobnej, asi jako když přijedete z Prahy do Benátek nad Jizerou. :) Město je klidnější a hlavně o dost menší, takže za dopoledne jsme ho prošli.
Pak jsme se svezli trajektem ke slavnému muzeu MONA (Museum of Old and New Art). Tohle místo má „na svědomí“ místní zbohatlík a muzeum obsahuje směsici toho, co se mu líbí. takže je to totální mišmaš. Nejsme s Ondrou žádný velký fandové umění - a tohle bylo na nás moc. Pestrobarevný obrázky s hromadou propojených barevných penisů, uvězněná figurína malý holčičky v bedně nebo – to nejhorší a nesmradlavější - kloaky vyrábějící výkaly!
Všude píšou, že MONA je 
must-see. Tenhle názor my opravdu nesdílíme! Byla to ta nejnechutnější a nejdražší věc, co jsme zatím absolvovali (70 dolarů za trajekt z města do MONA a zpět plus vstup). Na druhou stranu jako průvodce vám tam půjčí předělaný iPhone, na kterým můžete hodnotit jednotlivý kousky nebo si poslechnout, co o exponátu říká sám autor.
Po zhlídnutí kloak a penisů jsme se rozhodli si spravit chuť a šli jsme do Gasworks Cellar Door na ochutnávku vín. Jen za deset dolarů jsme otestovali deset druhů vín a solidně jsme se picli. :) Hihňajíc jsme se potloukali městem, nakoupili v supermarketu a pádili jsme domů. Lewis nás ještě pohostil místním krabicákem, kterej jsem cejtila ještě druhý den ráno.
Ve čtvrtek jsme měli domluvený půjčení auta, za zpoždění při půjčování nás dokonce "odměnili" drobnou slevou, pět dolarů. Na parkovišti jsme chvíli studovali, jak se vlastně pracuje s automatem. Manuální převodovku tady totiž nevedou. Ondra se řízení ale chopil skvěle a jízda vlevo nám za chvilku už přišla úplně přirozená. Vyrazili jsme na Tasmánský poloostrov, asi dvě hodiny jízdy, mimo jiné i přes slavný Tasman Bridge (na fotce).
Nejdřív jsme zastavili v Tasmanian Devil Conservation Park (33 dolarů za jednoho!), kde jsme konečně viděli tasmánskýho čerta – celkem ošklivý zvíře – a taky hromadu klokanů. Celý stádo se přímo před našima očima rozeskákalo! Chvíli nás zabavili taky papoušek a jeho „HELLO“. :)
Hlavní cíl dne byl ale Port Arthur, bývalá trestanecká věznice a obrovský areál. Koupili jsme si takzvanou bronzovou kartu (27 dolarů), která zahrnovala prohlídku s průvodcem a projížďku lodí po přilehlých ostrůvcích se hřbitovem a s ostrovem pro dospívající. Když si koupíte zlatou kartu, tak celá ta prohlídka trvá dva dny včetně noční výpravy. Se vstupenkou jsme každej dostali kartu a podle ní našli, jaký vězeň jste a jaký trest vás čeká. :) Já měla vězně Moora se slabostí pro tabák, takže za čórky se dostal sem a pracoval jako kovář.
Celkem jsme potkali v Port Arthur tři průvodce a všichni byli naprosto skvělý! Žádnej nudnej, naučený výklad, přidávali vtípky a osobní postřehy. Jedna průvodkyně dokonce v Port Arthur přímo vyrůstala (teda ne jako vězeň, ale pracoval tu její táta :)).
Cestou zpátky jsme párkrát zastavili, abysme si užili všech těch neskutečnejch výhledů. Vůbec samotný cesty autem jsou jedna velká vyhlídka! S Ondrou jsme se ale shodli, že Tasmánie je sice krásná, ale ne tak exotická, jak jsme si mysleli. Blahovičníky vypadají z dálky trochu jako naše borovice. Naše Krkonoše nebo Šumava se zkrátka nemají za co stydět. :)
Předchozí články:
Australský zápisník III.: Melbourne
Australský zápisník II.: Sydney
Australský zápisník I.: Cesta a den v Soulu